V současné době stále převažují v osvětlování venkovních prostranství, ulic, silnic a dálnic vysokotlaké světelné zdroje, tzv. výbojka. Název této technologie je odvozen od elektrického výboje různorodých směsí plynů a kovových či nekovových par. Vyzařované světlo je převážně bílé, s jemnými odstíny směřovanými k teplejším nebo chladnějším tónům, v závislosti na typu náplně. Skleněné baňky mohou být transparentní nebo z mléčného skla, což je jen zlidovělý název pro tzv. luminofor. Jde o tenkou vrstvičku, v níž se pohlcené světelné záření mění do jiných barevných odstínů.
Ve venkovním prostředí se nejčastěji setkáte se sodíkovými výbojkami. Ty byly nasazovány do ulic již v 50. a 60. letech minulého století, aby postupně nahrazovaly své předchůdce plněné rtutí. V té době však docházelo k zajímavé situaci – nová svítidla na bázi sodíkových par byla sice mnohem účinnější a méně náročná na provozní i pořizovací náklady, ovšem za cenu změny barvy vyzařovaného světla. Zatímco rtuťové svítily jasně bílým, lehce namodralým, chladným světlem, ty sodíkové výrazně zkreslují barevné podání osvětlovaných předmětů. Tohoto jevu si povšimnete především ve chvíli, kdy fotografujete fasády domů a městské ulice po setmění, a kde převládá lehce nažloutlá či mírně oranžová barva.
Berme ohled na lidské zdraví
Na první pohled by se zdálo, že jde o nedostatek, který ovlivňuje především řidiče za volantem, tlumí jejich pozornost a způsobuje únavu, ovšem teplejší světla mají příznivější vliv na lidský organismus v souvislosti s přechodem a přípravou na spánkovou fázi. Měli bychom tedy respektovat biologické hodiny a sodíkové výbojky ponechat tam, kde jsou našemu zdraví prospěšnější než chladné namodralé světlo LED diodových reflektorů. Ty by měly být osazovány, podobně jako metalhalogenidové výbojky, pouze na vybraných sportovištích a lokalitách, kde je třeba zvýšit bdělost, např. na pracovištích směnných provozů a dopravních koridorech, tedy nikoli v obytných zónách.
