Jenže běžný typ člověka se rád někam vrací. A chce to mít se kam vracet. Zmožený z práce, nebo ze sportu chce přijít někam, kde je to jeho a kde má své zázemí. Nemusí být veliké, ale jeho a podle něj.
Spousta lidí se domnívá, že velký byt je lepší než malý. Nu, je větší a je v něm více místa. Ale i malý byteček může být útulný a může se v něm dobře bydlet. Jen je třeba si to v něm umět zařídit tak, aby nám to vyhovovalo. Tedy podle sebe. Zde není dobré se někomu přizpůsobovat. Je to naše a my to chceme mít tak a tak. Hotovo. Nelíbí se ti to? Nemusíš ke mně chodit. Nazdar. Zde je třeba si prostě dupnout. A pak si dát do bytu co líbí mně, a ne někomu druhému. Ten tu bydlet nebude.
Proto se můžeme na návštěvách setkat se vším možným a někdy i se skutečnými raritami. U nás v ulici bydlel jeden mládenec s manželkou a dvěma dětmi a v jedné z místností měl pouze terária. V nich bylo havěti jako v menší zoologické zahradě. Kromě hadů a gekonů také strašilky, cvrčci jako krmivo, ale i běžní na chov. Nevím, jak by se mi tam spalo. Ale on byl spokojený, žena si zvykla a děti to braly jako zcela běžnou součást života. Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Jiný mladík byl zase fotbalový fanda a nebylo v jeho bytě místečka, kde by to nedával najevo a kde byste o něco z tohoto sportu nezakopli. Vlaječek byly plné zdi, stěna vypadala jako hřiště i s čarami a vše bylo podřízeno kopané. Zpočátku to bylo takové divné, ale když si člověk zvykl, tak už mu to ani nepřišlo. Prostě je to tak.
Já to mám doma kupříkladu jako ve skleníku. Ti, kteří ke mně chodí říkají, že jdou do pralesa. Malinký byteček je nacpán květinami všeho druhu, jimž vévodí monstera, důstojně spočívající na křesle.
Každý si prostě byt zařídí podle sebe. A tak je to správné. Podle toho, jak je byt zařízen se pozná zaměření majitele.
